Expozice nádodopisu středního Pojizeří

Základ pro národopisnou expozici vytvořily sběry uskutečněné při přípravě Národopisné výstavy Českoslovanské v Praze v roce 1895.

Lidové stavitelství v oblasti Pojizeří je jedním z nejhodnotnějších projevů lidové kultury v Čechách. Bohatstvím architektonických článků lákal turnovský typ domu odedávna pozornost českých umělců a od konce 19. století také národopisců. V období vrcholícího romantismu byl to právě dům na střední Jizeře kolem Turnova a Sobotky, kterému byla věnována hlavní pozornost. Jako první na něj upozornil malíř a sběratel Jan Prousek. Jeho dochované oleje a kresby dokumentují dovednost místních tesařů a truhlářských mistrů.

Neméně výstavný byl i interiér domu s nábytkem hýřícím barvami, bohatstvím tvarů či dekoru. Řadí se k nejlepším ukázkám lidového truhlářství v našich zemích. V době největšího rozkvětu v 1. polovině 19. století truhlářské dílny v Turnově, Sobotce a Rovensku p. Troskami, zásobovaly celou oblast severovýchodních Čech. Nábytek se zhotovoval především z dubového a lipového dřeva. Vyřezávané římsy, sloupky a další motivy, podobně jako malovaná výzdoba svědčí o vlivu barokní kultury. Koncem 19. století tyto typy byly vystřídány skříněmi s trojúhelníkovým štítem, malovanými klasicistními festony z květin nebo vavřínu. Místo vžitého modrobílého mramorování nastupuje květinový „textilní“ vzor, kombinovaný s bohatým vrubořezem na konzolách a pod římsami.

Lidový kroj kromě praktického využití splňoval i funkci společenskou. Projevovala se v něm stavovská a sociální příslušnost jeho nositelů. Ženský turnovský kroj patří k typu rozšířenému po celých severovýchodních Čechách. Vedle běžně vyšívaných součástí oděvu zde najdeme ojedinělou a pro tento kraj typickou karmazínovou výšivku na svátečních šátcích, zástěrách, plenách a víncích. Zvláštností jsou početné typy čepců od nejstarších jemně vyšívaných, přes hustě uzlíčkované bílé vápenky až po tuhé čepce vyšívané zlatým a stříbrným dracounem doplněným granáty nebo skelnou kompozicí. Mužský lidový kroj ztratil regionální zvláštnosti již v průběhu 2. třetiny 19. stol.. Vyšívané košile, kazajky, koženky a kožichy bývaly vizitkou perfektní krejčovské práce, podobně jako šité dámské vatované kabátky, penzy a šněrovačky.

Podobně jako v jiných podhorských oblastech bylo i na Turnovsku jedním z nejvýznamnějších druhů podomácké výroby na vesnici tkalcovství. Donedávna patřil tkalcovský stav k běžnému vybavení každého stavení. Až do poloviny 19. století zůstává tato výroba spojena s pěstováním a zpracováním lnu, později s dovozem bavlněné příze. Na přelomu století bylo tradiční plátenictví vytlačeno zavedením textilních strojů v malých manufakturách. Úzce spjato s domácí textilní výrobou bylo i barvení látek. Nejrozšířenější byly techniky rezervážní, hlavně modrotisk.

K nejstarší řemeslné výrobě v našem regionu patří perníkářství. Tradice výroby a prodeje perníku sahá do středověku. Zmínka o prodeji perníku ve městě z roku 1335 je vůbec první v Čechách. Podobně jako výroba modrotisku souvisí i toto řemeslo bezprostředně s řezbářstvím. Působili zde specialisté na negativní řezbu forem na perník a marcipán. Doklady o jejich dovednosti jsou známy již ze 17. století. Dřevěné formy se běžně vyřezávaly ještě v polovině minulého století. Jejich autoři vynikali nejen smyslem pro kopírování a obměňování tradičních vzorů, ale také zájem o soudobé novinky. Vedle postav barokních světců, srdcí, miminek, najdeme zde tvořítka s fajfkami, kapesními hodinkami, tanečnicemi, kočárky apod.

Lidové hrnčířství na Turnovsku bylo soustředěno do 4 center. Dílny v Rovensku p. Troskami, Sobotce, Hrubém Rohozci a Turnově zásobily užitkovou keramikou celý region až do poloviny 20. století. Vyráběla se zde hlavně měkká hrčina, mísy, hrnky, talíře a kamenina, např. formy na pečivo nebo džbány. Vedle místního zboží se na trhu objevovaly i hrnčířské výrobky dovážené do Turnova ze Žitavy a Boleslavi.

Potřeba kovových výrobků nejrůznějšího charakteru vedla v Turnově k rozvoji kovářství. Turnovský cech kovářů byl založen v roce 1519. Dochované exponáty svědčí o tom, že tady tato řemeslná výroba přetrvala až do počátku 20. století.

Celkovou tvář lidového umění dokresluje oblast duchovní kultury. Zastupuje ji tvorba lidových řezbářů, kameníků, malířů a písmáků, jejichž dílo je většinou anonymní. Vedle užitečných, pro život potřebných věcí vycházely z jejich rukou dřevěné plastiky, „daráci“ pro betlémy, loutky, dřevěné hlavy pod čepce a další zboží. Někteří řezbáři si přivydělávali výrobou dřevorytových štočků pro venkovské tiskárny, které publikovali lidovou literaturu – modlitby, kramářské písně a podobně. Známá byly např.- Kastránkova tiskárna v Jičíně nebo Zwiklova v Mladé Boleslavi. Kresby, malované dřevěné desky, malby na plechu i podmalby na skle jsou hojně zastoupeny ve sbírkách lidového umění. Lidoví malíři se věnovali i malbám betlémových figur na dřevě či papíře, které patří k originálním článkům české lidové kultury.