Jiří Číhal
Ke kamenosochařství měl Jiří Číhal blízko od dětství, neboť jeho dědeček Alois Číhal působil jako sochař a restaurátor. V jeho stopách se vydal, když v roce 1986 nastoupil na studium kamenosochařské školy ve východočeských Hořicích v Podkrkonoší, kde ho pedagogicky mj. vedli akademický sochař Michal Moravec a kamenosochař Luděk Valehrach. Po absolvování střední školy pobýval v severoitalském Paularu, kde navštěvoval soukromou školu dekorativních umění (Academie Internationale laboratorio globale di arti plastiche delle Terme Euganee), kde se věnoval výtvarnému oboru keramiky. U ředitele této školy pak pokračoval v tvorbě na pozici asistenta v jeho soukromém ateliéru, který se zabýval oborem mozaiky a vitráže. Pracovní vztah s profesorem Del Negro i kontakty, které mu práce pro něj přinesla, Jiří Číhal dodnes udržuje.
Po návratu do českého prostředí působil Jiří Číhal v několika kamenických dílnách, než v roce 1993 na delší dobu zapustil kořeny v oblasti Českého ráje na základě navázání spolupráce s akademickým sochařem Jiřím Novákem z Hrubé Skály. Tato profesní etapa je významná hlavně objemem a skladbou práce, neboť právě zde Jiří Číhal získal intenzivní a dlouhotrvající praktické školení jak v oblasti výroby nových kamenických prvků, tak restaurování a opravy poškozených kamenných památek, a to jak v regionu, tak na území celé republiky. Cesty obou sochařů se rozešly v roce 2003 a Jiří Číhal si v Sobotce založil vlastní kamenosochařskou dílnu.
Získané zkušenosti, které během své odborné praxe Jiří Číhal nashromáždil, nyní předává dál. V současné době spolupracuje s mužem mnoha talentů Ivanem Podobským, který si školením osvojuje technologii kamenictví a rozvíjí v tomto směru také své tvůrčí schopnosti. Společně realizují zakázky na celém území ČR, v letních měsících se to týká především exteriérových realizací (např. práce na hradech a zámcích Lemberk, Grabštějn, Sychrov), v zimním období jsou naopak vyhledávány zakázky ve vnitřních prostorách.
Tvorba Jiřího Číhala zasahuje do oblasti běžné, „spotřební“ kamenické produkce, kde se však uplatňuje autorova tvůrčí invence (sochy, architektonické či zahradní dekorační prvky – fontány, kašny, krby, schodiště, kamenné obložení, truhlíky, funerální plastika), a restaurátorských prací, kdy je naopak kladen důraz na podřízení autorských ambicí originálu. Restaurování starých památek se nese ve dvou rovinách – doplňování a oprava zachovaného materiálu nebo tesání kopií. Jiří Číhal se v tomto ohledu věnuje oběma kategoriím a kříž, sochu světce či jinou drobnou památku dokáže vztyčit znovu i v situaci, že se z původního díla nezachovalo prakticky nic. V takovém případě pátrá po obrazových materiálech a svědectví místních obyvatel, případně komparuje s ostatními díly stejného autora, aby nové dílo odpovídalo v co největší míře originálu. Co se týče rozsahu práce, pojme Číhalův záběr jak sochání drobnějších dekorativních prvků, tak kopírování celých figur.
Práce Jiřího Číhal nalezneme prakticky po celé ČR, nejčastěji se však věnuje zakázkám v širším okolí – v oblasti Českého ráje, na území od Českého Dubu přes Semilsko, Vysoké nad Jizerou až po podhůří Krkonoš. K nejvýznamnějším realizacím Jiřího Číhala patří vytvoření a osazení kopie sousoší Vidění sv. Luitgardy mistra českého barokního sochařství Matyáše Bernarda Brauna na Karlově mostě, kopie sochy sv. Jiří od Kopicova statku, kopie postavy Neptuna z kašny na náměstí Edvarda Beneše v Liberci, kopie soch na mostě hradu Valdštejn, z restaurátorských prací potom práce na hradech Lemberk, Grabštejn, zámcích Frýdlant, Sychrov či Ploskovice nebo restaurování věže historické liberecké radnice. Ač nejde o zvučné lokality jako v předchozím případě, neméně významné jsou také Číhalovy rekonstrukce, opravy a doplňování drobných venkovských památek lidové plastiky (kapličky, boží muka, kříže, sochy světců), kterými pomáhá zachovat jedinečný ráz českého venkova.
