Sochu, zachráněnou při požáru kostela sv. Matěje v Turnově na Hruštici, věnoval v roce 1894 našemu muzeu turnovský děkan Svoboda. Zasvěcení kostela stejnému světci, svatému Matěji, i pozice postavy napovídá, že socha stála na hlavním oltáři. Je to nejstarší sochařské dílo v turnovské muzejní sbírce výtvarného umění. Ve druhé čtvrtině 17. století již v Čechách, a to mimo centra, zdomácnělo baroko. Nedaleko v Českém ráji třeba architekt Carlo Lurago postavil v tomto slohu zámeček Humprecht, o něco dále, ve Valdicích, vyrostl kartuziánský klášter. Socha sv. Matěje však ukazuje, jak houževnatě přežívaly v tvorbě provinčních řezbářů principy vrcholné gotiky. Světcova tvář už má sice individuální, možno říci portrétní rysy, avšak členění jeho vlasů, vousů a řasení oděvu je blízké pozdně gotické manýře. Na přelomu 16. a 17. století totiž vlivný protestantismus nepřál rozvoji sakrálního výtvarného umění. Renesance tak v českém sochařství sehrála jen epizodní roli a nedokázala středověkou tradici v konzervativním venkovském prostředí nahradit.
Na začátku 80. let minulého století byla z volně instalované sochy v muzejní expozici odcizena tesařská sekyra, důležitý atribut, podle nějž lze světce identifikovat. Podle kresby Jana Prouska z roku 1888 ji rekonstruoval Matěj Kosnar a polychromoval konzervátor Tomáš Štefánek. Záměrně jsme se nepokoušeli polychromii „ostařit“, aby sekyra byla dobře identifikovatelná jako novodobý doplněk, ale současně sochu přiblížila původnímu vzhledu.