Pověřené pracoviště pro tradiční lidovou kulturu MČR Turnov řeší v rámci své činnosti i řadu odborných výzkumů. Do roku 1995 byly úkoly výzkumu a vývoje formulovány jako samostatné dílčí projekty, z nichž je třeba zmínit především dlouhodobý výzkum tradičního lidového stavitelství. V následujících letech se výzkumný záměry zaměřily na Sběr, dokumentaci a různé formy vědeckého zpracování dokladů o tradiční a lidové kultuře. Na tyto projekty pak navázaly výzkumy jevů hmotného a nehmotného kulturního dědictví v oboru tradiční lidová kultura a folklor, realizované od roku 2004 – dodnes. Jedná se o různé formy vědeckého zpracování, ochrany, uchování a prezentace jevů tradiční lidové kultury – kulturního dědictví, tradiční lidové kultury a folkloru, lidových obyčejů, obřadů a zvyků, lidových řemesel, technologií lidové umělecké výroby a řemesel. Výstupy těchto projektů jsou prezentovány ve stálých expozicích a výstavách realizovaných MČR Turnov, výsledky vybraných projektů byly publikovány v odborných časopisech a v edicích vydávaných MČR Turnov.
Výroční obřady a obyčeje v oblasti Pojizeří
Nový rok
Tříkrálová obchůzka
Masopust
Velikonoce
Vynášení smrti
Stavění májů
Pálení čarodějnic
Svatodušní svátky
Letnice
Svatojánské obyčeje
Poutě
Dožínky
Posvícení
Svatohubertská
Dušičky
Svátek sv. Martina
Advent
Vánoce
Nový rok
Text a fotogalerie se připravují.
Svátek Tří králů
Mudrci, kteří přinášejí právě narozenému Ježíšovi zlato, kadidlo a myrhu se poprvé objevují v Matoušově evangeliu.
Ježíš se narodil v judském Betlémě za dnů krále Heroda. Tehdy do Jeruzaléma přišli mudrcové z Východu. 2„Kde je ten narozený židovský král?“ ptali se. „Spatřili jsme na Východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Matouš 2/1)
Vešli do domu, a když tam uviděli dítě s jeho matkou Marií, padli na kolena a klaněli se mu. Otevřeli své poklady a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. (Matouš 2/11)
Označení „králové“, jejich počet a jména Kašpar, Melichar a Baltazar se v Bibli neobjevují a vnikly až později.
Svátek Tří králů, jinak také Epifanie, nebo svátek Zjevení Páně připadá na 6. ledna. Tímto dnem se uzavírá Vánoční období. (V římskokatolické církvi však doba vánoční končí až následující nedělí, kdy se slaví svátek Křtu Páně.)
Dominantním prvkem svátku se Tři Králové stávání po přenesení jejich domnělých ostatků z Milána do Kolína nad Rýnem v roce 1164. (Ostatky podle legendy přivezla svatá Helena do Konstantinopole. Helenin syn, císař Konstantin Veliký je daroval milánskému biskupovi. Poté co byl Milán dobyt císařem Barbarossou, byli ostatky odvezeny arcibiskupem Rainaldem z Dasselu do Kolína nad Rýnem a uloženy v chrámu sv. Petra, kde spočívají dodnes.) Jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou třem „králům“ přiřazena patrně v raném středověku, spolehlivě se poprvé objevují v díle teologa a historika Petra Comestora.
Pankrác, Servác a Bonifác se neřadí k církevně uznaným světcům, přesto byli v lidové zbožnosti považovány za ochránce domu, hostinců, a chlévů, před bouřemi a krupobitím, měli také chránit před horečkou a dalšími nemocemi, a byli patrony poutníků při dalekých cestách.
Tříkrálová obchůzka v podobné formě, jakou známe dnes je zaznamenána již ve středověku. Již tehdy také její součástí bylo „žehnání obydlí“ vodou kadidlem a posvěcenou křídou, kterou se psalo nad dveře písmena K+M+B+ (C+M+B+) Tyto písmena se obecně považují za iniciály Třech králů, podle jiného výkladu jde ale o počáteční písmena latinského požehnání „Christus mansionem benedicat“ – Kriste, žehnej tomuto obydlí. Symboly za jednotlivými písmeny nejsou znamínka plus, ale křížky, představující svatou trojici.
Někteří autoři uvádějí, že žehnání domu svěcenou křídou, vodou a kadidlem je tradice která navazuje na pohanské rituály, které rovněž měli chránit obydlí proti přírodním vlivům, nemocem jeho obyvatel atd.
Dříve Tříkrálovou obchůzku a žehnání domu vykonával kněz, později učitel, někdy i s žáky, nebo kostelník.
Současná podoba „Tří králů“ se liší především v tom, kdo se jich účastní a kdo je organizuje. V některých obcích obchůzku organizuje škola a Kašpara, Melichara a Baltazara představují její žáci (mladší za doprovodu učitele nebo některého z rodičů, starší děti chodívají samy). Jinde krále představují naopak dospělý muži, a obchůzku a s ní spojenou dobročinnou sbírku organizuje obec, místní Sokol, Dobrovolní hasiči nebo jiný spolek. Kostýmy tvoří typicky jednoduchá papírová koruna s počátečním písmenem jednotlivých ‚‚králů“ a dlouhý bílý šat.
Obchůzka Tří králů byla již v minulosti spojena s vybíráním drobných finanční příspěvků, nejprve přímo pro koledující děti z chudých rodin. V dnešní době se jedná o formu charitativní sbírky. Největší Tříkrálovou sbírku, organizuje církevní organizace Česká charita. Tato akce probíhá celostátně od 1.-14. ledna.
„Tříkrálová sbírka je největší dobročinnou sbírkovou akcí v České republice. Do její organizace a průběhu koledování se každoročně zapojí více než 70 tisíc dobrovolníků, kteří do kasiček vyberou desítky milionů korun (v roce 2020 to bylo přes 130 milionů, za celou dobu existence sbírky už 1,5 miliardy korun).“
V Pojizeří se tradiční obchůzka koná v mnoha obcích. V řadě z nich je organizátorem škola a v kostýmech Kašpara, Melichara a Baltazara chodí její žáci. Takovým příkladem je zde zdokumentovaná Tříkrálová obchůzka v obci Všeň. Zde se na obchůzku vydali hned tři skupinky dětských ,,králů“ v jednoduchých bílých kostýmech a s vysokou bílou korunou s křížem vyrobenou z papíru. Prvkem, který se zde objevuje navíc, je rozdávání papírových figurek v podobě Tří králů, jako dalšího ochranného talismanu k obvyklému nápisu K+M+B na veřejích.
V jiných obcích tradice závisí na aktivních členech komunity, kteří obchůzku vykonávají i řadu let po sobě ve stejné skupině. V Loužnici Tři krále představují starší děti a adolescenti, ve Bzí chodí více méně ustálená skupina dospělých mužů a v obci v Proseči pod Ještědem tradici udržuje místní folklorní soubor Horačky. Ve Bzí a na Proseči nosí jeden z králů i berlu a druhý kadidelnici, jejímž kouřem symbolicky očišťuje navštívený dům. Tradičně zpívanou písní je:
My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka.
Z daleka je cesta naše, do Betléma mysl naše.
Masopust
Původ zvyku
Kořeny masopustu se dávají často do souvislosti s tzv. bakchanáliemi, slavnostmi vína pořádanými ve starověkém Římě v polovině března a s římským novým rokem, který se podle starého kalendáře slavil 1. března. Některé prvky zvyku mohou být ale ještě starší.
V liturgickém kalendáři začíná masopustní období jíž 7. ledna, po svátku Tří králů, a končí na masopustní úterý, jehož datum je proměnlivé, a může být kdykoliv mezi 3. únorem a 9. březnem. To je způsobeno skutečností, že datum Vánoc určuje solární cyklus, zatímco pro Velikonoce je rozhodující cyklus lunární.
Období, kdy se s nadějí očekával příchod jara bylo spojeno s bujarými oslavami, často až nadměrným jídlem a pitím, pořádali se svatby, taneční zábavy a zabíjačky. Slavilo se přečkání nejtěžších měsíců v roce, hodováním, především konzumací tučných pokrmů bylo třeba nabrat sílu po zimě, a především se připravit na období půstu, které začíná popeleční středou a končí na Zelený čtvrtek.
Slovo masopust může tedy znamenat „maso (o)pust“ a vztahovat se tak k nadcházejícímu půstu, tak i naopak „maso (po)pust“ tedy naopak nabádat k větší konzumaci, před postním obdobím.
Velice podobný masopustní zvyk se ještě dodržuje poblíž Šluknova v Čechách. Člověka oblečeného jako Divokého muže honí ulicemi tak dlouho, až se dostane do úzké uličky, přes níž je napnutý provaz. Muž o provaz zakopne, a jak padá, jeho pronásledovatelé jej dohoní a chytí jej. Kat se rozmáchne a probodne mečem měchýř naplněný krví, který má Divoký muž připevněný kolem těla. Divoký muž umírá a země kolem rudne proudem krve. Příštího dne uloží slaměného panáka, který vypadá jako Divoký muž, na nosítka a za doprovodu davu jej odnesou k rybníku, do něhož ho hodí kat. Obřad se jmenuje pohřbívání „Masopustu“. Fraser – Zlatá ratolest
Masopustní hody byly ve středověku oblíbeny i panovníkem a šlechtou, jak dokládají dobové záznamy.
Léta 1398 král Václav na konec masopustu rozkázal učiniti slavné hodování a zval k sobě purkmistra a konšely Starého i Nového měst Pražských a některé z pánův, též i z rytířstva.
Král Albrecht při masopustních radovánkách s omladinou Vratislavskou se tak rozveselil, až si nohu zlámal.
(Zíbrt – Staročeské obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy.)
Postoj tehdejší církve byl k masopustním zábavám pro jejich nevázanost a „nekřesťanskost“ negativní a snažila se je omezit.
Poslední čtvrtek před vrcholem masopustu se nazývá Tučný, což se vztahuje k tradici hostin a zabíjačkových hodů, které se v tento den často pořádaly.
Samotných vyvrcholením masopustního období jsou tři poslední dny, tedy neděle, pondělí a úterý. V tyto dny se konaly a konají různorodé hry, obchůzky hostiny, taneční zábavy apod. tyto tradice variují v závislosti na lokalitu, kdy každá oblast i obec si vytváří své specifické masopustní zvyklosti.
Masopustní masky
Masopustní a karnevalové masky dnes mají především estetickou a zábavní funkci. Ovšem obecně masky a přestrojení měli a v některých kulturách dodnes mají i účel rituální. Fungují na principu podobnostní magie, umožňují svému nositeli dočasně hrát roli transcendentální bytosti – božstva, totemového zvířetem ducha předků, či jako v případě masopustu archetypální postavy, která zosobňuje typické vlastnosti. Takovéto figury mají svou danou úlohu a charakter, bez ohledu, kdo se daný rok jejich role zhostí.
Nošení masky má i psychologický rozměr, člověk v masce samozřejmě přizpůsobuje své chování roli, kterou hraje, ale maska zároveň poskytuje svému nositeli určitou anonymitu, a tím zmírňuje zábrany.
Masopust – Bakchus
Postava má podobu tlustého muže – personifikaci nestřídmosti, poživačnosti. Předlohou pro tuto figuru je antický bůh Dionýsos (Bakchus), bůh vína, plodnosti, veselí a úrody. Někde je Masopust symbolicky pohřbíván, jako jinde kobyla, basa nebo medvěd.
Laufr, Strakáč, Strakatý
Strakatých může být celá skupina. Jedná se o postavy v podobě šašků, pro něž je charakteristický „strakatý“ oděv, pošitý útržky barevných látek a vysoká čepice zdobená střapcem. Barvy měli představovat pestrý a šťastný rok.
Z této skupiny se vyděluje Laufr, který spolu s Masopustem průvod vede a je jeho mluvčím při návštěvě jednotlivých domů.
Pohřebenář – Slaměný
Komplikovaná tradiční maska, kterou tvoří oblek ze slámy a hrachoviny a na hlavě vysokou slaměnou čepici se střapcem. Z jeho oděvu i ženy braly stéblo slámy, které vkládaly do kurníků, aby drůbež dobře snášela.
Medvěd
Medvěd je jednou z nejstarších a nejtypičtějších masopustních masek. Maska je doložena už v 6. století. Symbolizuje plodivou sílu, proto je jeho úkolem zatančit si s ženami – dívkami v každém stavení, aby jim magicky zajistil zdravé potomky. Stejně tak měl dopomoci k dobré úrodě. Medvěda obvykle vodil muž v masce medvědáře, někde se ale objevuje samostatně.
Kobyla – Klibna
Maska v podobě koně, kterou mohli tvořit dva lidé, jeden přední a jeden zadní část těla, nebo jeden muž v masce koně, někdy měla také kobyla jezdce. Při některých masopustních obchůzkách hraje kobyla zásadní roli. Masopust zde vrcholí její hrou, při které je kobylka popravena za všechny špatnosti, co se ve vsi staly a následně očistěná znovu oživena.
Její náročnější a strašidelnější variantu tvořila tzv. brůna, která mívala rohy.
Turci, Hejtmani
Masky ve vojenských uniformách. V některých krajích předvádějí kolový tanec se šavlemi. Mívají vysoké čepice ozdobené barevnými květy, které jako oděv strakatého, mají představovat pestrost roku.
Žid
Etnicky stereotypizovaná postava žida jako obchodníka. Pravděpodobně se jedná o pozdější verzi starší masky, která svou podobou připomínala ptáka (našité peří a zobák).
Atributem masky žida je dlouhý červený noc (dříve zobák), pytel a hůl s řetězem, kterým chřestí. I tato maska je symbolem plodivé síly.
Ras
je personifikací plodivé síly a bývá vybaven falickým symbolem v podobě hole či palice. Ras (někdy řezník) v rámci své role zjišťuji v jednotlivých domech zdravotní stav zvířat i lidí a nabízí v žertu své služby. V některých oblastech zastává i jednu z nejvýznamnějších rolí v rámci masopustních obřadů, když provádí popravu a znovuoživení odsouzené kobylky.
Masopustní průvody zůstávají v Pojizeří poměrně živou a v celé řadě obcí pořádanou tradicí. Za jejich organizací stojí obvykle obec, TJ Sokol nebo místní kulturní spolky. Nejvíce tradičních masek a her bylo možno zdokumentovat na masopustu v obci Trávníček, na Dlaskově statku v Dolánkách a do značné míry i v Železném Brodě. Vyšší zastoupení tradičních prvků je dáno skutečností, že se zde do organizace zapojují folklorní spolky a muzea, a akce mají předem připravený scénář. Zde se tak můžeme dostat na pomezí folkloru a folklorismu, zvyk se zde však nejvíce přibližuje své tradiční podobě.
V jiných obcích probíhá masopust více spontánně, a kromě několika tradičních masek zde lze vidět i řadu postav z popkultury – v průvodu tak například v Rovensku šla tradiční masky kobyly, Pat a Mat a Spiderman. Některé masky svou podobou reagují na současnou situaci ve světě, na třech dokumentovaných místech se tento rok objevili například lidé v kostýmech ukrajinských vojáků, v Trávníčku bylo možné potkat masku Antigenní test a v Lestkově Anti covid team.
Ve většině zkoumaných lokalit proběhla alespoň jedna z masopustních her. Nejčastěji je pohřbívána basa (Železný Brod, Bzí…), koná se svatba (Rovensko, Dolánky…) a na závěr masopustu v Rovensku byla po přečtení prohřešků symbolicky obětována kobylka a potom kolektivně znovu vzkříšena.
V průvodech se velmi často objevuje vůz tažený častěji koňmi, někdy traktorem. V Rovensku tento vůz vezl kapelu, jinde byl zdobený a jeli na něm děti, v Trávníčku a na Vyskři jej táhli sami účastníci a sloužil jako pojízdné občerstvení.
Vynášení smrti
Vynášení Morany, jinak také Moreny, Mařeny, Marzany, Smrti, Smrtky atd.) je zvyk, spojený s vítáním jara, konaný tradičně na Smrtnou neděli, někde se však konal v neděli Družebnou nebo Květnou. Jedná se pravděpodobně o západoslovanský zvyk jehož kořeny sahají až do pohanských dob. Podle některých autorů se dokonce jedná o reminiscenci na lidské oběti starců.
U nás písemně zvyk doložený ze 14. století. Konkrétně z roku 1366, kdy pražská synoda tento zvyk zakazuje. Zákaz se ale jak se zdá minul účinkem a byl o několik let později vydán znovu. Jak píše Zíbrt: Proto roku 1384 synoda znovu přikazuje kněžím, aby nedopouštěli pověrečných her mezi lidem, zejména aby nedovolili vynášet v středopostí ze vsi nebo z města postavu upravenou v podobě smrti a obřad doprovázet popěvky podle zlozvyku, zahnízděného v některých krajinách.
Díváme se tu na zápas dvou mocných soupeřů, snahy církve pečující o očištění lidového života od přežitků z doby pohanské, a lidového podání srostlého nerozlučně s životem a národním bytím, houževnatě vzdorujícím silou tradice.
Poněkud paradoxně k zachování tradice Vynášení Morany pravděpodobně přispěl polský kronikář Jan Dlogosz (druhá polovina 15 století), který zvyk interpretoval jako připomínku bourání pohanských model dzievany a marzany, které měl nařídit kníže Měšek I. Poté co přijal křest. Tento výklad se rozšířil a církev byla, pod tímto novým významem, více ochotná zvyk tolerovat.
Personifikovaná smrt v podobě loutky vyrobené nejčastěji se slámy a látky je při tomto obřadu nošena v průvodu po vsi a poté vynesena za její hranice, kde je vhozena tekoucí vody, spálena, ve vzácných případech pohřbena nebo svržena ze skály. Za tímto symbolickým vydáním Morany živlům je snaha o rituální očištění obce a jejích obyvatel od všeho nečistého, nezdravého a zažehnání smrti samotné. Symbolika byla patrná i ve zvolených materiálech, staré potrhané hadry nebo napodobenina rubáše, vymlácená, prázdná sláma, prázdné skořápky vajíček, nebo prázdné ulity hlemýžďů – schránky, které opustil život.
Někdy se jako protiklad poté přineslo do obce tzv. líto, v podobě ozdobeného stromku nebo ratolesti zelených větví, které naopak symbolizovalo nový život a mělo zajistit vesnici zdraví a prosperitu.
Smrt neseme ze vsi – nové léto do vsi
Smrt plave po vodě – nové léto k nám jede.
Tímto obyčejem dochází tedy k uzavření jednoho cyklu, se smrtkou se vynáší i zima a přivolává a vítá se období jara a léta. I dnes je vynášení Morany na mnoha místech součástí akce nazvané Vítaní jara.
Tento pravděpodobně prastarý zvyk dnes udržují z velké části školy, nebo je akce zaměřená především na děti. Ty se často zapojují již do vytvoření loutky Morany z přírodních materiálů a látek, například v rámci školní družiny. Někdy je figura doplněna věncem z prázdných skořápek vajíček a šnečích ulit, které symbolizují smrt.
Samotné vynášení smrtky by se mělo tradičně konat na Smrtnou neděli, ale v praxi se toto datum z různých důvodů ne vždy dodržuje.
Čistě školní vynášení Morany je možné vidět například v Železném Brodě, v Tatobitech a na Všeni.
Na posledně jmenovaném místě je nesena nejen velká Morana, ale děti mají i své vlastní drobné slaměné loutky, které shodí do říčky společně s ,,hlavní“ Smrtkou. Zvyk zde pokračuje vítáním jara, když si každé z dětí vyrobí ratolest z kočiček a vrbových proutků svázaných mašlí.
Vynášení Morany v Semilech pořádá místní Waldorfská škola o víkendu a akce je veřejná. Zde bylo možné zaznamenat nejvíce obřadních písní a říkanek. Navíc je odplouvající Morana ještě zaháněna házením kamenů.
Nesem babu v koši,
smrt nas o ňu prosi.
Už Mařena leži
a zubama škeři.
Helo, helo, helo.
Neseme Mařenu
v oleji smaženu,
u vrchu červenu,
u spodku zelenu,
pěknu, pěknu, probělenu.
Smrtko smrtko bílá
kdes tak dlouho byla?
U studánky u hlubáňky
ruce nohy myla.
Čims je utírala?
Zeleným lístečkem,
červeným kvítečkem.
Vyvrcholení obřadu je všude velmi podobné a liší se jen v závislosti na přírodních podmínkách. Morana je nejčastěji vynesena za hranice obce, zapálena a poté vhozena do vody. Například v Tatobitech, snad kvůli absenci vhodné vodní plochy, je Smrtka upalována na hranici.
Někde následuje další program v rámci větší akce nejčastěji nazvané Vítání jara.
Velikonoce
V období Velikonoc se dodržovala celá řada zvyků, které mají původ jak v křesťanské, tak i v pohanské a lidové tradici. Ne všechny lze zaznamenat i v současnosti. Pevný řád církevních oslav se udržuje téměř neměnný a Velký týden je pro věřící nejdůležitějším a nejintenzivnějším obdobím v roce.
Na Květnou neděli probíhá v mnoha kostelích obřadní svěcení ratolestí, které v našem prostředí představují tzv. kočičky. Obřad svěcení kočiček probíhá například ve Bzí, Železném Brodě a Bozkově, přičemž tyto obřady zajišťuje farnost Železný Brod.
Na Velký pátek se v kostelích čtou Janovy pašije a koná se obřad uctívání kříže. V tento den také utichají zvony a symbolicky tak odlétají do Říma. Divadelní spolky v tomto období hrají pašijové hry.
Na Bílou sobotu bohoslužba začíná mimo kostel svěcením velikonočního nového ohně, od nějž se rozsvítí svíce paškál – symbol Kristova světla. Tím začíná Vigilie, večer se znovu rozezní zvony a je čteno evangelium o Ježíšově zmrtvýchvstání. Na závěr se slaví eucharistie.
Boží hod velikonoční je poté vyvrcholením křesťanských velikonočních svátků, kdy se slaví zmrtvýchvstání Krista.
Z tradičních pokrmů je dnes nejčastěji připravován beránek. Rovněž jsou oblíbené jidáše a mazance, méně již pučálka.
Pro laickou veřejnost je ústředním dnem svátků Velikonoční pondělí, kdy ve většině obcí v regionu vycházejí ráno děti a muži na koledu s pomlázkou. S tím souvisí i zvyk zdobení vajec, jako tradiční odměny pro koledníky. Nejčastěji zaznamenané koledy jsou:
Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný.
Nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.
…
Hody, hody doprovody,
já jsem malý zajíček,
utíkal jsem podle vody,
nesl košík vajíček.
…
Stavění májů
Zvyk stavění májek o filipojakubské noci (30. dubna) má na našem území tradici sahající do středověku, ale pravděpodobněji mnohem dále. Májka či májový strom je symbolem života, růstu, hojnosti a zároveň magickým ochranným prvkem, který má chránit obec nad kterou je vztyčena. Vztyčení máje je tak v určitém kontrastu k nočnímu pálení ohňů, kdy je symbolicky spáleno vše staré a negativní.
Májka má podobu stromu, zbaveného po délce většiny větví, jen na samé špici je zeleň ponechána a ozdobena barevnými pentlemi a zavěšeným věncem. Staví se většinou v centru obce, na návsi.
Pod májkou, májem, či májí pořádali mladí, svobodní lidé taneční zábavy.
K májce se vážou i další zvyky, které se v některých lokalitách zachovali dodnes. Jedním z nich je kradení, nebo podtínání májky muži z vedlejší vesnice. Přijít o svou májku se považuje za velkou potupu pro celou ves. Proto je májku třeba hlídat, někdy celou noc.
Dalším májovým zvykem je vysypávání cestiček vápnem mezi domy dosud nepřiznaných párů.
Zvyk stavění májky není dnes již v Pojizeří tolik rozšířený, přesto jej několik obcí v regionu stále udržuje. Tato májka je vytvořena z kmene vysokého štíhlého stromu, který je po délce zbavený větví. Jen samotná špička se nechává zelená a je ozdobena barevnými pentlemi. V její vrchní části je připevněn podobně ozdobený věnec.
Takovou májku staví na náměstí v Hodkovicích nad Mohelkou, kde se pod ní na prvního máje koná i doprovodná akce pro děti, včetně dříve tradičního šplhání na májku (dnes omezené kvůli bezpečnosti).
V Huti si stavění májky vzali na starost místní dobrovolní hasiči. Vysoká májka z odkorněného kmene smrku zdobí prostor u hasičské zbrojnice.
Podobná májka byla v roce 2022 vztyčena na náměstí v Železném Brodě.
Ještě před několika lety bylo možné v některých vsích zaznamenat májky z mladých břízek ozdobených barevnými stužkami, které se stavěli u domů, ve kterém žila svobodná dívka.
K prvnímu máji a májce samotné se vázala řada tradic. Mladíci šplhali po jejím kmeni a snažili se shodit věnec na vrcholu. Také se pokoušeli v noci pokácet májku v sousedních vsích a zároveň uchránit tu svojí. Pod májkou si mladí lidé pořádali taneční zábavy. Tak jako jiné zvyky, byl i tento především společenskou událostí, která vedle rituální funkce sloužila k prohlubování sociálních vazeb místní komunity.
Přesto, že se zřejmě většina zvyků, které se k májkám vázaly, v našem regionu již nedrží, samotné májky, jako symboly léta a mladého života se stále na několika místech každoročně objevují.
Pálení čarodějnic
Přímá spojitost natož kontinuita keltského svátku na dnešní pálení čarodějnic se samozřejmě nedá prokázat, protože je dělí řada století, kde chybí jakékoliv záznamy o tomto obyčeji na našem území. Avšak existují zprávy, které zachycují slavnost Beltane (Beltan, Baltein, Beltien, Belltaine) konající se ještě v osmnáctém století ve Skotsku, Irsku a Walesu.
V dnešní době se jedná o jeden z nejrozšířenějších zvyků na našem území. Pálení čarodějnic organizují soukromníci, vesnické spolky, obce, města i například hrady, pivovary a podobně.
V tradičním pojetí zůstává ústředním motivem oheň – hranice, na které je ve většině případů umístěna figura čarodějnice – personifikace negativních sil, jejíž spálením má vykročit do nového období. K místo konání je pořádán lampionový průvod, objevují se masky čarodějnic.
Komercializovaná podoba Pálení čarodějnic, má často podobu hudebního festivalu, diskotéky, nebo slavnosti s historickou tématikou.
Tento zvyk, co se týče počtu míst, kde se každoročně koná, patří mezi nejrozšířenější. Pálení čarodějnic má tradici téměř ve všech obcích v Pojizeří a v noci 30. dubna lze z kopců spatřit mnoho planoucích hranic. Ohně byly tradičně zapalovány mimo zástavbu na kopcích a návrších nad vesnicemi. Dnes se tyto akce v mnoha případech přesunuly na volná prostranství v rámci obce, která jsou snáze dostupná, kde je zázemí, elektřina, snadný přistup hasičů apod.
Akce organizují obce a místní spolky prakticky vždy ve spolupráci s dobrovolnými hasiči.
Průběh akce je zvláště v menších obcích podobný. Z určeného místa vychází v danou hodinu průvod s lampiony, který dojde na místo, kde je slavnostně zapálena vatra s figurou čarodějnice. Obvyklou součástí bývá jednoduché občerstvení a hudba, většinou reprodukovaná. V jednotlivých obcích je večer obohacen o různé další aktivity. V Železném Brodě jsou připraveny programy pro děti, v Loužnici, kde se akce koná u místního koupaliště, se po jeho hladině pouští lampiony se svíčkou. Časté jsou rovněž soutěže čarodějnických masek.
Přesto, že většina zvyků spojených s filipojakubskou nocí a pálením čarodějnic již vymizela a obyčej z velké části ztratil svou rituální složku, svůj společenský význam si zachovává.
Svatodušní svátky
Text a fotogalerie se připravují.
Letnice
Text a fotogalerie se připravují.
Svatojánské obyčeje
Text a fotogalerie se připravují.
Poutě
V náboženském smyslu je pouť putováním, ať již kolektivním nebo individuálním na místo se silným duchovním významem, spjatým se životem světců, místem zjevení, zázraku, místem uložením relikvie apod. Kolektivní pouť má formu procesí, kdy se po určené trase vydává průvod věřících vedených jedním, čí více duchovními. Taková pouť vrcholila bohoslužbou konanou na daném poutním místě.
V lidovém pojetí je pouť spojena i se světskou zábavou. Kolem Poutního místa stojí stánky, kde se kromě poutních upomínkových předmětů prodává i občerstvení a řemeslné výrobky. Hraje se divadlo, hudba, postupně se objevují i další atrakce, typicky kolotoče. Mše zůstává v programu pouti na mnoha místech, ale je i řada příkladů, kdy došlo již k úplnému ,,zesvětštění“ pouti, která má pak podobu zábavní akce s atrakcemi, zaměřené především na děti.
Letařovická Pouť mezi dvěma Jány, která byla v obci obnovena spolkem Dubáci začíná mší svatou v místním kostele sv. Jakuba. Odtud po bohoslužbě vyráží božítělové procesí za účasti krojovaného souboru horačky a hudební skupiny Ritornello. Procesí obejde okruh se zastavením u menších církevních památek v okolí a vrací se zpět k areálu kostela, před nímž stojí stánky s řemeslnými výrobky a občerstvením. Součástí programu jsou odborné přednášky o historii a archeologii regionu, divadlo, vystoupení flašinetáře, a koncerty písničkářů.
Čistě církevní podobu má Pouť svatého Vavřince na Malé Skále. Putování ke kapli svatého Vavřince je individuální a zde je pak sloužena mše.
Jako akce zaměřená především na děti je koncipována Valdštejnská pouť, která nabízí kolotoče, soutěže, kreativní dílničky a jiné atrakce. V řadě stánků jsou zde nabízeny řemeslné výrobky a další regionální produkty. I zde je součástí poutě mše svatá v kapli sv. Jana Nepomuckého.
Na Všeni jsou nejvýraznější součástí zdejší poutě velké moderní atrakce, jako labutě, elektrický vláček, kolotoče, střelnice apod. Doplňují je stánky s řemeslnými výrobky.
Dožínky
Dožínky snad mají svoje kořeny v předkřesťanských obřadech spojených se sklizní a věstěním jakou úrodu přinese další rok. Takové rituály jsou doloženy i v písemných zmínkách, které popisují nošení obětin například v podobě medových koláčů sochám bohů a věštění budoucí úrody z číše vína či medoviny. Obřadů a oslav spojených s úrodou je byla celá řada a konali se v závislosti na přírodních podmínkách a druhu sklízených plodin (dožínky – obilí, dočesná – chmel, vinobraní…).
V pozdější lidové tradici jsou Dožínky především oslavou konce žní, nejdůležitějšího období zemědělského roku. Ty probíhali v rámci jednotlivých hospodářství. Ženci a žnečky uvili z posledních klasů dožínkový věnec, který ozdobili kvítím. Klasy a květy se ozdobil rovněž vůz a zemědělské náčiní. Takto vyrazili k domu hospodáře, kde mu věnec, jako symbol dobré úrody slavnostně předali. To jim sedlák oplatil pohoštěním.
Později byli Dožínkové slavnosti většího rozsahu organizováni městy, agrárními spolky, a za socialismu byly pořádány i dožínky celostátní. Dnes probíhají například Dožínky krajské., nebo dožínky pořádané ministerstvem zemědělství.
Semilský Pecen
Tato dožínková slavnost začíná ráno ekumenickou bohoslužbou a koncertem v Husově sboru. Odtud poté vyráží slavnostní průvod za doprovodu kapely. V čele průvodu je na místo dožínkového věnce nesen pecen chleba na ošatce jako symbol této slavnosti. Průvod prochází městem a směřuje do parku na ,,ostrov“ kde je slavnostně uvítán. Zde je stojí řady stánků s řemeslnými a jinými výrobky, na dvou podiích probíhají po celý den hudební vystoupení, je vyhlášena cena zahradník města Semily, oceněni lokální chovatelé a pěstitelé atd. V prostoru parku je rovněž možné si prohlédnout hospodářská zvířata, zemědělské stroje nebo automobilové veterány, které byli rovněž součástí průvodu. Paralelně s programem v parku probíhá i program Muzea a Pojizerské galerie Semily.
Krajské dožínky Frýdlant
Krajské dožínky ve Frýdlantu tento je akce organizovaná Libereckým krajem, městem Frýdlant, Agrární komorou LK a Střední školou hospodářskou a lesnickou Frýdlant. Začíná na zámku odkud vychází dožínkový průvod do kostela Nalezení sv. Kříže, kde je sloužena děkovná mše za úrodu. Kostel je vyzdoben klasy obilí a věnci. Poté průvod zamíří na náměstí kde následuje slavnostní předání dožínkového věnce. Následují hudební vystoupení populárních kapel, a vyhlášení soutěže a výrobku roku. Paralelně s programem na náměstí probíhá v parku Výstava hospodářských zvířat a zemědělské techniky, divadelní představení, dřevorubecká soutěž Timbersport, vystoupení folklorních souboru a další.
Posvícení
Text a fotogalerie se připravují.
Svatohubertská
Svatý Hubert byl podle legendy franský šlechtic z osmého století. Byl vášnivým lovcem a žil nestřídmým hýřivým životem. Jednoho dne se však při lovu setkal s jelenem, mezi jehož parohy zářil kříž. Jelen, kterým byl zjevením Krista k Hubertovi promluvil „Huberte, proč stále lovíš a honíš zvěř? Je na čase, abys začal hledat mě, který se za tebe obětoval.“ Po tomto setkání se Hubert stal knězem, později biskupem a zasloužil se o šíření křesťanství v Ardenách.
Díky této legendě, vztahu k lesu a lovu se svatý Hubert stal patronem lovců a myslivců, proto se na jeho počest koná ve dnech kolem jeho svátku (3. listopadu) Svatohubertská mše, často spojena se slavnostním průvodem. Takový průvod, který je tvořen veden myslivci ve slavnostních uniformách, mysliveckou kapelou, popřípadě postavami představujícími svatého Huberta s družinou a bohyni lovu Dianu. V průvode bývá nesena nebo vezena na voze ulovená zvěř nebo vyspaná trofej, nejčastěji jelen. Ty jsou přineseny i do kostela kde je kněz při slavnostní mši zkropí svěcenou vodou. Kostel je ozdoben chvojím a loveckými trofejemi. Po mši k úctě svatého Huberta následuje pasování nových adeptů myslivectví. I zde tvoří hudební doprovod myslivecká kapela jejíž typickým hudebním nástrojem je lesní roh.
Někde bývá součástí akce i další program pro širší veřejnost zaměřená především na edukaci o myslivectví, lesnictví a přírodě obecně.
Svatohubertské slavnosti ve Frýdlantu
Slavnost začíná na nádvoří Frýdlantského zámku, kdy zástupci města a místní Střední škola hospodářské a lesnické slavnostně uvítají muže představujícího svatého Huberta a jeho loveckou družinu. Tato skupina spolu s dívkou představující bohyni lovu Dianu stane v čele průvodu. Za nimi kráčí studenti lesnické školy v mysliveckých uniformách s prapory zobrazující jelena se zářícím křížem – atributem sv. Huberta, po nich v průvodu jede koňmi tažený vůz ozdobený chvojím, na němž leží ulovená zvěř, následují kapela, myslivci, zástupci úřadů, a ostatní návštěvníci. Průvod prochází městem za doprovodu jízdní policie a zastavuje se na náměstí, kde zástupce města vítá svatého Huberta, je čtena k této příležitosti složená báseň, předána symbolická listina a průvod pokračuje ke kostelu. V kostele nalezení svatého Kříže je sloužena mše svatá a proběhne posvěcení ulovených zvířat, jež jsou složena před oltářem. Následně jsou pasováni adepti myslivosti za doprovodu myslivecké kapely.
Svatohubertská slavnost na Valdštejně
Svatohubertská slavnost na hradě Valdštejn byla zahájena za účasti členů Řádu svatého Huberta, místních mysliveckých spolků a zástupců města. Po projevech následovala ukázkou lovecké hudby a signálů. Dále proběhlo pasování adeptů na myslivce, prováděné tradičně loveckým tesákem. Tematickým programem byla i ukázka dravých ptáků, loveckých psů a předvádění vábení zvěře.
Své umění předváděli lokální řemeslníci a byly připraveny soutěže a dílny pro děti.
Slavnost vyvrcholila Svatohubertskou mší v kostele sv. Jana Nepomuckého na hradě.
Dušičky
Dušičky neboli Svátek zesnulých připadá na druhého listopadu a v římskokatolické tradici navazuje na Svátek Všech svatých, slavený předchozího dne. Svátek Památky věrných zesnulých zavedl na konci desátého století opat Odilo z Cluny aby překryl a pokřesťanštil starší pohanskou tradici. Tento zvyk zřejmě navazuje na předkřesťanské svátky zemřelých, které keltské a slovanské populace slavili i na našem území. Tento svátek zvaný Kelty Samhain byl slaven právě v noci z 1. na 2. listopadu.
Dnešní Dušičky jsou svátkem, který slaví nejen křesťané mimořádnou mší za zemřelé, ale i široká veřejnost návštěvou, úklidem a zdobením hrobů svých zesnulých. Na hřbitovy přinášejí květiny, věnce a především svíce, které mají kromě dekorativního i symbolický význam. Květy představují znovuzrození a plamen svíčky symbolizuje zmrtvýchvstání Krista nebo v lidové tradici světlo, které zavede duši zpět.
Svátek Halloween který do našeho prostředí v posledních desetiletích proniká má patrně kořeny opět v dávné keltské tradici. Jeho symbol, lampy v vyřezávané brukve, později dýně přivezli irští a skotští imigranti do Ameriky, kde zvyk zdomácněl a v pozměněné formě se vrátil zpět do Evropy. Název svátku, který se slaví 31. října je však odvozen od anglického názvu svátku Předvečer Všech svatých „All Hallows’ Eve“.
Advent
Barborky
Obchůzky Barborek jsou dnes poměrně zřídka dodržovanou tradicí. Konají se na svátek sv. Barbory 4. prosince. Jako i mnoho jiných zvyků je původně pohanský, z té doby se patrně zachovalo nošení větviček (symbolického jara, života) do obydlí. Křesťanská tematika a sv. Barbora se do obyčeje dostává později. V ní jsou rozkvétající větvičky symbolickou předzvěstí očekávaného zrození Krista. Podle lidové pověry, dívka, jíž barborky (větvičky) vykvetli se do roka vdá.
Pro Barborky je charakteristický bílý oděv, dlouhé šaty, sukně košilky atd. V jejich odění existuje jistá variabilita, důležitá je jeho barva. Bílá barva symbolizuje smrt, ale i čistotu. Vzácně bývá jedna z barborek oděna do černé barvy.
Někdy mají barborky nabílenou i tvář či sčesané vlasy do obličeje, aby nebyly poznat a zvýšila se jejich tajemnost. V rukou nosí metličky k vyšlehání zlobivých dětí a v košíku jablka nebo dnes sladkosti k obdarování těch hodných. Typickým atributem barborek je také zvoneček, kterým ohlašují svůj příchod.
Barborky v Loužnici
V Loužnici chodí Barborky každoročně již vice řadu, zdokumentovaná je jejich obchůzka od roku 2009. Zde v úloze barborek chodí vždy skupina mladých dívek (za dobu trvání došlo již ke „generační“ výměně), Barborky jsou většinou tři ale některé roky jich bylo pět i šest. Jak se mění skupina dívek, které Barborky představují, mění se i jejich masky a oděv, někdy měli tváře zahalené krajkou, někdy mají nalíčené tváře a věnečky. Jádro ale zůstává stejné, barborky nesou metličky a přinášejí větvičky „barborky“ které mají v domácnosti rozkvést. Zvláštností Loužnických barborek je, že jedna z nich je vždy černě oděná. Tato Barborka nese metlu a je oděním i povahou protikladem ostatním. Její úloha je postrašit děti, zatímco bílé Barborky je uklidňují a odměňují. Tento rok byly barborky tři, jedna z nich opět v černé barvě,
Loužnické barborky zpívají tuto píseň:
My tři Barborky jsme,
z daleké krajiny jdeme a dárky vám neseme.
Neseme, neseme, velice to krásné,
kdo se modlit bude, tomu je dáme.
A kdo nebude, tomu hodně nalupáme.
Mikulášská obchůzka
Svátek sv. Mikuláše je 6. prosince, ale Mikulášská obchůzka probíhá v jeho předvečer. To je pozůstatek starého dělení dne, kdy nový den nezačínal ránem, ale předešlou nocí, východem první hvězdy.
Postava Mikuláše odkazuje na světce, který žil na přelomu třetího a čtvrtého století ve Městě Myra na území dnešního Turecka. Ten se stal jedním z prvních křesťanských biskupů a tato skutečnost se dnes odráží v podobě jeho masek. Jeho kostým napodobuje oděv biskupa, Mikuláš nosí ornát, mitru a v ruce biskupskou hůl.
Samotná obchůzka je pravděpodobně christianizovanou tradicí obchůzky „dědů“ která je původně pohanská a v některých státech se v různých formách zachovala dodnes.
Samotného Mikuláše, který je otcovským archetypem, spravedlivým soudcem a zároveň milosrdným, odpouštějícím světcem, doprovází symbolické postavy dobra a zla – anděl a čert. Zatímco Mikuláš bývá ve skupině většinou jeden, andělů, a především čertů může být několik. Kostýmy a masky se různí v použití materiálu, tradičně byly domácí ruční výroby od jednoduchých až po například vyřezávané masky čertů, které se dají považovat za umělecká díla. Dnes jsou vidět i masky, nebo části kostýmu průmyslově vyráběné, například svítící rohy čertů apod.
V této sestavě skupina po setmění obchází vsí či městem a navštěvují domácnosti kde mají děti. Při samotné nadílce má každý z aktérů svou ustálenou roli, čerti straší potrestáním a odnesením do pekla, anděl se za děti přimlouvá a Mikuláš spravedlivě soudí, domlouvá a nakonec dítě, za slib polepšení a případně básničku/písničku odměňují sladkosti.
Mikulášské obchůzky probíhají každý rok po celém území republiky. Její variací jsou školní Mikulášské besídky.
Mikulášská obchůzka v Železném Brodě
V Železném Brodě, na sebe bere podobu Mikuláše, čertů a andělů již řada let více méně stejná skupina lidí. Za tu dobu již mají relativně propracované kostýmy, které jsou spíše realistické (pravé kravské rohy čertů, kožešiny…). Mikuláš zde nese starou, bohatě zdobenou knihu, do níž má při návštěvě domácnosti vložený list (který mu předem dali rodiče) s „hříchy“ dítěte, z kterých se má dítě „vykoupit“ slibem polepšení a například básničkou. Mezitím čerti vyhrožují odnesením v pytli a chrastí řetězy. Anděl dítě uklidňuje a slibuje mu ochranu před pekelníky.
Obchůzka probíhá, jak říkají její aktéři, prakticky stejně již dvacet let, jen v současnosti výrazně ubylo navštěvovaných domácností. Tento rok (2022) vykonali obchůzku pouze po čtyřech rodinách. To vede k obavám o dalším udržení zvyku. Negativně jen ovlivnila patrně doba pandemie, ale zmiňovány jsou i obavy rodičů z traumatizace dětí.
Mikulášská obchůzka v Loužnici
Velmi podobně probíhá i Mikulášská obchůzka v Loužnici, kde tento rok došlo ve skupině, která ji provádí k částečné generační výměně a omlazení. Odlišnost lze najít v maskách čertů, které jsou výrazně stylizované, vyřezávané ze dřeva a malované. Vyrobil je místní umělec.
Skupina se zde sestává z Mikuláše, anděla a čtyř čertů. I zde je počet navštívených domácností velmi nízký, obchůzka má pouze tři zastávky v samotné Loužnici a jednu rodinu poté odjíždí navštívit do sousední Zásady. Opět jde o výrazný pokles zájmu o tradici mezi místními rodinami, v porovnání s minulými lety.
Vánoční trhy
Předvánoční (adventní nebo mikulášské) trhy mají u nás poměrně dlouhou tradici. Již více než před sto lety na nich bylo možné koupit různé dárky, včetně praktických, výrobky cukrářů a perníkářů, hračky a betlémy vyřezávané i papírové. Podobný sortiment lze na trzích nalézt i dnes. Tyto trhy se tehdy i dnes konali na náměstích většiny českých měst. V současnosti podoba vánočních trhů závisí na lokalitě a pořadateli, od drobných vesnických trhů, pořádaných místními spolky nebo obcí, přes řemeslné až po komerční trhy velkých měst, které lákají i zahraniční turisty.
Adventní setkání Příchovice
Neobvyklou akce, která se již stává tradicí je již řadu let pořádána v obci Příchovice – Kořenov. Zde se před Vánoci koná Adventní setkání, jehož součástí jsou malé vánoční trhy, zpívání koled žáky místní školy, betlém v životní velikosti ale především „přílet andělů“ kdy jsou dívky v kostýmech andělů spouštěny na laně z kostelní věže. Také samotný kostel je v adventním období zvláštně vyzdoben, od vchodu až k oltáři jsou vztyčeny řady smrků.
Vánoce
Vánoční strom a betlém
Ve veřejném prostoru je asi nejrozšířenějším vánočním zvykem stavění vánočních stromů na náměstích a návsích. Ty to stromy jsou větší obdobou domácích vánočních stromků. Podobně se v obcích objevují v tomto období i velké, nejčastěji v životní velikosti vyvedené betlémy. Na rozdíl od těch domácích, které mívají i desítky postav se venkovní betlémy ze zřejmých důvodů omezují většinou jen na samotnou svatou rodinu, ale lze najít i velké betlémy i s dvěma desítkami postav. Tyto betlémy bývají zpravidla zhotovovány místními umělci. Postavy jsou většinou malované na dřevěných deskách, ale vyskytují se i betlémy trojrozměrné vyřezávané nebo například slaměné. Betlémy i vánoční stromy se ve veřejném prostoru rozšířili v posledních 30 letech. Obojí se v posledních letech stávají i předmětem soutěžení obcí, a bývá vyhlašována soutěž či anketa o nejkrásnější strom atd.
Betlémské světlo
Betlémské světlo je relativně novou tradicí, ačkoliv se mělo inspirovat pověstí o italském vojákovi, který při návratu z křížové výpravy do svaté země nesl plamen ohně z betlémské baziliky.
Současná podoba této každoroční akce vznikla nápadem rakouské umělkyně českého původu Ady Brandstetter z Nussdorfu. Zde inspirovala místní děti, aby chodily se svíčkami k vánočnímu stromku a domů si odnášeli „světlo od Ježíška“. To inspirovalo rakouskou televizi a roce 1986 v rámci vánoční sbírky na pomoc postiženým dětem přivezlo světlo přímo z Betléma jedno z postižených dětí rakouskými aerolinkami do Lince.
V roce 1989 se iniciativou vůdce vídeňských skautů Herbert Grünwalda do akce zapojují skauti, kteří betlémské světlo roznášejí dodnes. V tento rok jej přivezli čeští skauti i k nám. Dnes je betlémské světlo každoročně přiváženo do většiny českých měst i menších obcí.
Strom a betlém Loužnice
V několika posledních letech je aktivními občany obce Loužnice pořádáno slavnostní rozsvícení vánočního stromku a betlému. Součástí akce je zpívání koled, občerstvení a žena v kostýmu anděla rozděluje drobné dárky přítomným dětem. Loužnický betlém byl vytvořen místním umělcem a sestává se již téměř ze třech desítek postav v životní velikosti. Každý rok přibyde několik nových.
Betlémské světlo Turnov
23. prosince bylo betlémské světlo místními skauty přineseno na Turnovské náměstí Českého ráje. Součástí akce bylo i zpívání koled a živý betlém u vánočního stromu.
